Náš blog se připravuje, některé rubriky se nemusí zobrazovat správně. Pro zhlédnutí fotek přejdi raději na náš

  1. 7. 2018

Dnes jsme si opět naordinovali nabitý program. Lákalo nás podniknout celodenní túru po horách. Cíl: moře, ve kterém budeme zase šnorchlovat. Takže jsme s sebou táhli vše do vody.

V 10 hodin jsme jeli autobusem do Kolympari a odtud jsme se vydali pěšky směrem na Kissamos. Cílem nebylo přímo tohle město, plán byl odpojit se někde po cestě k útesům a několik hodin strávit ve vodě. No, vzhledem k tomu, že jsme si cestu předem nenastudovali, dopadlo to úplně jinak.

Šli jsme kolem spousty olivovníků. Na Krétě jich je opravdu neskutečné množství, taky všude narazíte na všemožné výrobky a jídla z oliv. První vesnice, do které jsme došli, byla na kopci a jmenovala se Kalidonia. Po cestě nás zastavil pán a začal se s námi anglicky bavit. Vykládal nám, že je Francouz z Paříže, že jde z nemocnice, protože ho okradli a zmlátili. Ukazoval si u toho na čelo, které bylo absolutně bez škrábnutí. Chtěl po nás 1 euro. A my mu ho dali. Bezdomovcům normálně nedáváme, ale tenhle pán tak nevypadal, prostě jen spatřil cizince a s tím vidinu zisku. Při odchodu nás zásoboval díky a popřál nám jen to nejlepší v životě. Tak snad to tak bude. 😊

Dále jsme pokračovali klikatou cestou podél hor. Potkávali jsme kozy mezi olivovníky a byla to super výprava. Byli jsme sami v horách, nikde nikdo, kolem projelo maximálně jedno auto za hodinu a bylo nám fajn. Mohli jsme si zpívat sebevíc falešně, ale nikomu to nevadilo. Maximálně těm kozám v horách.

Přibližně po 8 kilometrech jsme spatřili konečně moře! Bylo to za vesnicí Plakalona. Nádherný výhled na moře i okolní hory! Už jsme se moc těšili na zchlazení ve vodě a šnorchlování na tak nádherném místě. Jen nikde nebyla přímá cesta k moři, ale pořád nás to vedlo dál a dál do hor. Když už jsme si mysleli, že za tou další zatáčkou musí být někde sestup k pláži, zjistili jsme, jak moc se mýlíme. Vždy se objevil další kopec, který bylo zapotřebí obejít. A další. A další… Pořád jsme se jen plahočili v pravé poledne na přímém sluníčku, nikde ani kousek stínu. Moře už dávno nebylo na dohled. Voda začala ubývat rychlostí světla. Další vesnice byla bůh ví kde a jelikož jsme neměli mapu, nevěděli jsme, kde přesně jsme. Byli jsme zoufalí.

Snažili jsme se najít cestu dolů k moři kolem oliv, ale bylo to naprosto marné. Po čtvrt hodině jsme došli na konec plantáže a zjistili, že žádná cesta dál nevede. Natož dolů k moři, byl tam jen příkrý sráz. Takže jsme se poslušně vrátili na cestu. Smířili jsme se s tím, že se v moři dnes nesmočíme a snažili jsme se jen dojít do nějaké vesnice a dokoupit zásoby pití. Míjeli jsme vesničku Koleni a pokračovali dál do Drapaniasu. To už jsme za sebou měli zhruba 15 kilometrů v horách ve 40°C. Začalo mě bolet koleno.

Jako smilování se před námi objevila cedule „MINI MARKET 50 M“. ÁÁÁlelůůůjáá! Rozběhli jsme se k obchodu a hádejte co… Zavřeno. Opravdu takové štěstí jsme měli. Ale nebylo to tak černé, jak se na první pohled zdá. Naproti obchodu byla taverna a prodávali tam chlazené vody. Koupili jsme si hned 2 balení.

Byli jsme cca 5 kilometrů od Kissamosu, ale my do něj nechtěli. Čas nás tlačil, a hlavně jsme si museli šetřit síly na zpáteční cestu. Snažili jsme se i stopovat. Marně. Takže jsme šli pěkně po svých. Tentokrát první půlka zpáteční cesty byla hlavně do kopce.

Cestou nás často doprovázel farmář, který vezl na traktůrku papriky pro své stádo koz. Potkali jsme ho celkem asi 5x. Dvakrát v Koleni v jedné hospodě, potom kousek dál u jeho stáda koz, pak kolem nás profrčel na traktůrku, a nakonec jsme ho potkali v další vesnici zase v hospodě. Určitě na nás byla zajímavá podívaná, protože vidět dva upocené cizince takhle daleko od letovisek se mu jen tak nepodaří. A on musí mít super život. Stavit se v jedné vesnici za známými, nakrmit kozy, zalít olivy a dojet pro další drby do vesnice vedlejší. Žije si v krásné přírodě a o samotě.

Samozřejmě to zlehčuju, protože život řeckých vesničanů rozhodně snadný není. Jak jsme chodili pěšky kolem místních, viděli jsme, v jakých bídných podmínkách občas žijí. Domy byly polorozpadlé a na zahradě ležely vraky aut nebo lodí. Na druhou stranu si děti hrály venku se sousedy a vypadaly šťastně a bezstarostně.

Takže jsme došli zase až do Kolympari po svých. Dohromady jsme urazili kolem 30 kilometrů, v kuse jsme byli 8 hodin na nohou a slunce na nás pařilo celou dobu. Byla to docela fuška. Do Kolympari jsme došli v sedm večer, ale ještě jsme čekali půl hodiny na bus. Večeře se podávali do 21 hodin, takže jsme vše stihli jen tak tak.

Byl to vážně zážitek dneska. Řecké hory jsou nádherné, ale bez mapy a pořádné zásoby vody bych tam příště nelezla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *