Náš blog se připravuje, některé rubriky se nemusí zobrazovat správně. Pro zhlédnutí fotek přejdi raději na náš

Tento titulek absolutně vystihuje náš výlet do Liberce. Měli jsme ho naplánovaný  už dlouho dopředu a měli jsme i domluvené ubytování přes couchsurfing. Jenže slečna nám ubytování odřekla dva dny před odjezdem a my museli rychle shánět náhradu. Jízdenky tam už jsme měli koupené přes Flixbus. Naštěstí se nás ujala jiná slečna a my u ní mohli dvě noci přespat.
Týdny před výletem bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a byla obří vedra. Jen se začal blížit termín odjezdu (8. 6. 2018), předpověď začala hlásit déšť. V pátek jsme tedy vyjeli a v 16 hodin jsme přijeli do Liberce. Naše hostitelka byla ještě v práci, a tak jsme se procházeli po městě. Došli jsme na náměstí, kterému vévodí novorenesanční radnice. Začalo pršet a my se přesunuli do obchodního centra. Najít ho ale nebylo zrovna snadné s naším orientačním smyslem (ten ještě poznáte 😀 ). Honza naše bloudění zhodnotil větou: „Jdeme prostě tam, kam jdeme.“ A šmitec. Centrum jsme našli a nějakou dobu jsme tam jako bezdomovci pobyli.
Potom pro nás naše hostitelka přijela a zavezla nás k sobě do bytu. Zrovna měla u sebe i jednoho Američana. Nechala nám vlastní pokoj s manželskou postelí, takže jsme se vyspali lépe než doma. Jen večer jsme zjistili, že jsem zapomněla kartáčky, a tak jsme si čistili zuby jen pastou a prsty. Honza to okomentoval: „My jsme teda vandráci,“ a řekl to zrovna ve chvíli, kdy měl na sobě roztrhané pyžamo. 😀
Sobota 9. 6. 2018 – Dnešní plán: Ještěd + viadukt v Kryštofově údolí. Dojeli jsme tramvají do Horního Hanychova a odsud jsme šlapali nahoru na Ještěd. Byl hic a my šli na přímém slunci po sjezdovce. Trasa byla dlouhá jen přes 3 km, ale s převýšením 450 metrů nám cesta trvala asi hodinu. Nahoře byl krásný výhled. Ještěd je vysoký 1012 m. n. m. a bylo z něj vidět na okolní vrcholky Jizerských hor.
Druhou zastávkou dneška měl být již zmiňovaný viadukt. Vydali jsme se směrem na Křižany, ale zaujal nás rozcestník s nápisem Dánské kameny. Byly tím správným směrem, a tak jsme se k nim vydali. Už na začátku lesa začalo bouřit a blížily se černé mraky. My jsme se ale rozhodli jít dál a případně přežít malou spršku. To byla ta osudová chyba.
Po 1,5 km jsme došli k vyhlídce Dánské kameny. Popravdě to ale žádná pořádná vyhlídka nebyla, jelikož přes stromy nebylo nic vidět. Takže jsme šli dál k viaduktu. Hned po pár metrech začalo pršet. Vzali jsme si na sebe bundy a roztáhli deštník. Jenže to nebyla jen malá přeháňka. Pršelo dost hustě a my měli po chvíli v botách rybníček. Ze začátku jsme si z toho dělali legraci. Vůbec nám nevadilo, že jsme celí mokří. Byli jsme sice promočení, ale šťastní a dobrá nálada nás neopouštěla. Asi po 2 kilometrech jsme viděli dočasnou záchranu – dřevěný přístřešek s lavičkou a stolem. Tam jsme se schovali, nasvačili se a po chvíli opět vyšli. Pršet přestalo. Do cíle zbývalo cca 5 km.
Po nějaké době začalo pršet znova. Ale tomu se ani nedá říkat déšť, byl to pořádný slejvák, hřmělo a začaly lítat i blesky. My s deštníkem jsme byli v lese jako bleskosvod. Báli jsme se, že nás blesk zasáhne. Rozběhli jsme se a doufali, že co nejdříve narazíme na vesnici. Jako by toho nebylo málo, začaly padat kroupy. Signál nebyl, a tak nefungovala navigace. Rozcestníky nikde. A my byli už asi 2 hodiny pod přívalem deště, celí mokří a bezradní. Když jsme doběhli na rozcestí, naše zoufalost už byla obrovská. Opravdu jsme se báli o život, protože blesky byly blízko nás a my nevěděli kudy ven z lesa. Zoufalost stoupla.
Honza se rozhodl zavolat policii. Doufali jsme, že nás najdou a pomůžou nám ven. Jenže nám pan policista vůbec nepomohl, jelikož jsme mu nemohli říct žádný záchytný bod. Všude kolem byly jen stromy. Naštěstí jsme spatřili krmelec a dřevěný domek. Byl sice zamčený, ale od něj jsme viděli budovu! Konečně civilizace! Rozběhli jsme se z kopce a bylo nám jedno, že skáčeme přímo do kaluží, přes kopřivy a keře. Hlavně, že se dostaneme mezi lidi. Byla to stará železniční budova. Zkusili jsme otevřít dveře a byly odemčené. Ukryli jsme se uvnitř. Měli jsme štěstí, protože po hodině tudy jel vlak do Liberce. Už jsme se klepali zimou, jak jsme byli celí mokří několik hodin. Pršet nepřestávalo.
Cestou vlakem jsme se trochu ohřáli. Pro ostatní cestující to musela být zajímavá podívaná, protože oni na rozdíl od nás byli v suchu a čistí. My měli zablácené nohy a kapalo z nás. V Liberci jsme asi ještě 45 minut hledali naše ubytování. Když jsme ho konečně našli a odemykali, Honzovi upadl mobil. Chci podotknout, že jemu nikdy předtím nespadl a nikdy si mobil nerozbil. Teď se pro něj sehnul a na displeji se objevila prasklina. Já pak sáhla do batohu pro můj mobil. Ten doslova plaval ve vodě. Takže skóre: 2 zničené mobily za jeden den.
Uvnitř jsme se osprchovali a začali sušit, co se dalo. U bot jsme to rovnou vzdali, protože ty neměly nejmenší šanci přes noc uschnout. Druhý den jsme si museli koupit boty nové. Poprosili jsme naši hostitelku o půjčení bot. Je to opravdu trapné, prosit cizí lidi o boty, ale co se dá dělat.. Naštěstí byla moc ochotná a já tedy dostala tenisky o číslo větší a Honza crocsy. Šli jsme takhle jako vandráci do nákupního centra. Po zakoupení bot jsme si sbalili naše věci, mokré kusy jsme dali zvlášť do igelitky a zavázali, aby to v autobuse nezapáchalo. Ve 12:30 jsme vyjeli do Prahy. Tam jsme navštívili Prašnou bránu, Staroměstské náměstí a Karlův most. Pak jsme jeli zpátky do Plzně.
Do Liberce se tedy budeme muset někdy vrátit. Nestihli jsme navštívit ani viadukt, ani okolní pohoří. Docela se už bojíme někam spolu jet, protože tento rok naše výlety končí tragicky. Tak si říkáme: Můžeme někam jet bez toho, abychom se pak museli obracet na záchranku nebo policii? Teď už se našemu dobrodružství smějeme, ale v tom lese nám do smíchu nebylo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *